My sami jsme pro mnohé blázni, ale před touto rodinkou já prostě smekám! To nadšení, zápal, silná vůle a to, jak si to přes všechno trápení užívají. Terka s Vláďou Černečtí vyrazili natěžko. Spí po cestě pod širákem ve spacácích. Vozík mají plný k prasknutí. K tomu dvě děti v sedačckách. Čtěte a nechejte se inspirovat 🙂
Den První – vlakový přesun z Ústí nad Labem do Návsí
„S 2 koly, 2 dětmi a vozíkem pořádná výzva. Dva přestupy (v Praze a Ostravě). Následně „jen“ 14km, ale s převýšením přes 400 m na rozcestí Na Dílku, kde spíme. Nádherné výhledy za odměnu, parádní východ slunce.“
Den Druhý – Beskydy
Nejvýchodnější bod ČR- Palkovice Myslík (65 km, převýšení 814 m)
„Hned na začátku trasy rychle ztrácíme pracně nastoupané metry. Nejvýchodnější místo je uprostřed divočiny, závěr už jdeme bez kol. V Jablůnkově dáváme zmrzku a kafe. Trasa vede pořád do kopce, nebo z kopce. Žádné troškaření, pořádné stěny. Dostáváme se trochu i do terénu. Zastávka na oběd na Gutské Krčmě. Výhledy nádherné. Další zastávku máme Na Kohutce. Dojezd do Palkovic už je trochu na moral, zase kopec, spíme na zdejším hřišti. Pitnou vodu vyprosil Vlady ve vesnici, takže vaříme. Holky dovádí na hřišti a kreslí a na noc jsme využili krásného počasí a ustlali si pod hvězdami.“
Den třetí – Beskydy a Valašsko
Palkovice Myslík- Hostýn (75 km, 968 výškových metrů)
„Po prvních deseti kilometrech, které nám zabraly téměř dvě hodiny, jsme nevěřili, že někam dojedeme. Ale jakmile jsme se vydrápali na můstky ve Frenštátě pod Radhoštěm a občerstvili se v místním bistru, hned to vypadalo nadějněji. Nahoře už to byly kochačky neskutečný a nekonečný sjezdy.
Na Valašsku to odsýpalo jedna radost, jen nikde žádná hospoda. Až Kelč nás zachránila, měli hospodu i hřiště. Závěr trasy vede terénem. Hospoda v Hostýně je zavřená, ale mají tu pramen s živou vodou. Koupačka v potoce, a poté hledání místa na spaní. Už pěšmo pokračujeme vzhůru na Hostýn až k Švajgrovce, kde definitivně rozbíjíme tábor.“
Den čtvrtý – Valašsko
Svatý Hostýn- Kostelany (58 km, 864 výškových metrů)
„Ráno nás budí kouzelný východ slunce a bohužel i mravenci a komáři. Místní nám rozmlouvají naplánovanou cestu. Bereme to ale s rezervou, málokdo si dokáže představit, co s tím cirkusem dokážeme sjet a vyjet. Cesta terénem a rozjetými cestami od lesníků není ale opravdu zadarmo. Svatá hora Hostýn, je obrovská atrakce, i když působivá. Z rozhledny je krásný výhled a zasloužený odpočinek ve stínu stromů je povznášející.
Z Hostýna do Rusové sjíždíme v protisměru trasy MTB maratonu Drásala a následně vyjíždíme vrchařskou prémii, která svému jménu naprosto dostojí. Když jsme se konečně přehoupli přes Hostýnské vrchy, otevřela se nám krásná krajina, ale cesta vůbec neubíhá. Nikde ani kousek stínu a slunce žhnulo jak v pekle. Do toho zavřená plánovaná restauračka. Ani terénní vložka před Tlumačovem to nezachránila. Jídlo přišlo pozdě a místo dobití baterek jsme seděli jako dvě totálně vysosaný trosky. Řekli jsme si, že alespoň splníme holkám přání s koupáním. Kam jinam je vzít, než na Štěrkáč, dějiště legendárního triatlonu Moraviaman.? Zázrak se ale nekoná ani tady. Pořád jsme hotoví, i když sprcha bodne a slunce stihne klesnout trochu níž. V sedm se rozhodujeme dobýt Chřiby. Hospody jsou všude zavřené, vyprosíme alespoň vodu od místních. Nakonec ale dojedeme až do Kostelan. Místní hospoda je naštěstí ještě otevřená a místní nás posílají spát do altánu na fotbalové hřiště. Starosta je prý na dovolené, takže všechno dobře dopadlo.“
Den pátý – Chřiby
Kostelany- Žďánice (51 km, 700 výškových metrů)
„Když vám někdo řekne, že Chřiby nejsou hory, tak kecá. Stojky jsou tam slušný, ale je to hustě zalesněná oblast, takže jedeme v chládku. Na každé naší cestě mě nějaká oblast překvapí, letos jsou to prozatím právě Chřiby. Opravdu pecka lesní cesty a nádherná příroda. Má to tu takový divoký ráz, trochu jako naše milované Lužičky.
To bychom ani nebyli my, kdybychom nenavštívili nejvyšší vrchol Brdo. A samozřejmě tou nejméně schůdnou cestou ze všech. Nahoře je krásná rozhledna, budíme rozruch, díky mému psaní ve vrcholové knize – v nohách máme přes 200 km, a to už je slušná nálož s tím cirkusem. Moc nám tu nevěří, že nemáme elektra.
Motorest Samotu navštívíme na doporučení místních a opravdu stojí za to, má obří zahradu a hlavně hřiště jak z pohádky, které hlídá pětihlavá saň. Pak dlouhý sjezd za odměnu. V Koryčanech doplníme zásoby. Na cyklostezke Bohuslavice nám to frčí, je to pecka. Až zapomeneme odbočit! Nevadí napojíme se na Vinařskou stezku Kyjov, která předznamenává okraj Jižní Moravy. Ale snad jen tím vínem, protože je to stojka jako blázen. Ježíše nad nejprudším kopcem umístili naprosto správně.
Následoval kamenitý sjezd. Zoja spala, a když sedačku položím, kolo je rázem skoro neříditelné. Přirovnala bych to k tomu, když máte prázdné zadní kolo. Takže velká zkouška techniky, završená namotáním uvolněného gumicuku do zadního kola a ztraceným šroubem s podložkou ze zahrádky vozíku. Já měla kliku, že jsem hned zastavila a vozík spravily tři montpásky.
Žďánice mají hospodu otevřenou, je to taková ta, do které chodí místní montérky a zároveň se neštítíte sednout ke stolu. V noci má pršet, místní hasiči nám doporučují nedalekou trampskou osadu a ještě nám na cestu natočí pivo. Veranda trampské chaty je útulná, všude je plno světlušek. I tentokrát jsme si potvrdili, že se na cestách hodí mít hlavně štěstí. Všechno ostatní přijde samo. I když spíše je to vnitřním nastavení.“
Den šestý – Jižní Morava
Žďánice – Klentnice (76 km, 1011 výškových metrů)
„Ráno snídaně na terásce a vyrážíme. Hned pro začátek nás prověří 4 km stoupání Žďánickým lesem, které sice není až tak prudké, ale celé po kamenech a sypkém šťerku. Znáte ten pocit, kdy už poněkolikáté berete za řadící páku a doufáte, že se tam třeba ještě jeden lehčí převod vyloudí?? Není s podivem, že tu prý dříve řádili loupeživé bandy, les je to neprostupný a tajemný. Dál se houpeme po krásné asfaltce temným lesem, vzrostlé listnaté stromy nám poskytují poslední zbytky stínu. Srny uskakují z cesty v bezpečné vzdálenosti tak, aby nedošlo ke srážce, ale holky si je stihly prohlédnout hodně z blízka, párkrát se přímo před námi vznese dravec. Zasníme se a přejdeme odbočku, což zjišťujeme samozřejmě až v nejnižším bodu, když se nám do cesty postaví stěna, kterou jsme nepotkali ani v Beskydech.? Polní cestou mezi kopci jedeme na nejbližší silnici, zajížďka stála za to, otevírá se nám krajina Moravského Toskánska, jen kdyby to nebylo tak do kopce a nefoukal vítr.
Už dost sýčkování, papouščí ZOO v Bošovicích za to stála milionkrát.
Dál pokračujeme malebnou krajinou, až mě ta krása dojímá, no ne na dlouho, už nikdy neřeknu, že Jižní Morava je placka, tahle etapa měla zatím největší prevýšení. Těšany na mapě hospodu nemají, v reálu naštěstí ano a hned vedle dětského hřiště, nechceme prohloupit jako minule dny a oběd dáváme raději tady. Jinak z Těšan je legendární Maryša, tak kafe raději necháváme na později.
Dál je to do kopce a zase do kopce. Šitbořice, jednoznačně nejvymazlenější vesnička na dnešní trase a v hospodě tam točí Březňáka. Sjezd mezi vinicemi je žrádlo, Zojinka mi zpívá Elzu, tak je veselo. Konečně se vydrápene na miliontý kopec a za obzorem se vyloupne Pálava, ještě nikdy jsem jí neviděla tak ráda. Začíná ale lehce pršet. Kolem Nádrže Nové Mlýny je cesta rozbitá, ale aspoň že to není do kopce, jen zahrádka vozíku to nedává, už asi po třetí opravě zase nevydržela.
Stavíme u kempu Mars na poslední občerstvení, holky dovádí na hřišti, čas máme luxusní, prostě ideál. Jenže se zase zatáhne a už to vypadá o dost hůře, než před tím. Raději odkládáme start a čekáme až to přejde, nakonec zase vysvitne slunce, jen jsme ztratili náš náskok. Pavlov při našem průjezdu skoro spí, kdo nespí zůstává stát s otevřenými ústy a asi tam stojí do teď.? Řeknu vám, slušnej kopeček, vydrápat se přes Pálavu, Vlady dokonce otáčí vozík, ale naštěstí to ustojí a zvládne ho sám vrátit na cestu. Máme namířeno do jediného oficiálního tábořiště na Pálavě, jen nás nenapadne tam dopředu zavolat a nacházíme ho už se zapnutými čelovkami, zavřené. Pro Vladyho žádná překážka, naštěstí jsme stihli majitele právě na odchodu a rádi nás ubytují, dokonce v pokoji, i když říkáme, že nám stačí veranda. Vypadá to tu, jak v Májovce a všude plno zvířat, holky jsou nadšené. Po pěti dnech spaní na měkkém, to se nám nebude chtít dál, i když zítřejší motivace je ranní káva v Mikulově.“
Den sedmý – Jižní Morava
Klentnice- Šatov (71 km 362 výškových metrů)
Naše spaní u Vinetua je plné zážitků. Jakmile se otevře ranč, zdrží nás i návštěvníci. Stáváme se součástí atrakce, vyptávají se, chtějí vidět výbavu, na oplátku zase vypráví co zažili na cestách oni. Pokud budete poblíž, určitě sem zajděte, je to jediné místo, kde na Pálavě můžete rozdělat oheň, a pro mě, odchovance Májovek, prostě pecka cesta v čase. Majitelé jsou srdcaři.
Vyrážíme do první, tak dlouho očekávané rovinaté etapy, ale rozhodně ne odpočinkové. Tolik touženou snídani v Mikulově si dáváme až skoro v poledne, ale holky jsme z ranče nemohli dostat. Dál kilometry ubíhají závratnou rychlostí, je pod mrakem, a to je v těchto končinách ideální, jenže fouká vítr a jak jinak, než stále proti. Nic na co bychom mi z Polabí nebyli zvyklí, tak se to snažíme nevnímat. Padesátá rovina a pole s kukuřicí se rychle okouká. Je to spíš tranzitní, než kochací etapa a zadek se z neustálého šlapání a dřepění v jedné poloze taky neraduje. Energie dochází a tak zapadneme do první hospody co uvídíme, Restaurace u dvou přátel v Hevlíně, říkáme nouzovka, ať zase něco neprováháme. Nakonec to co z venku vypadalo jako nic moc, se ukáže jako vymazlený ohromný statek s výbornou kuchyní. Číšník, kuchař a majitel v jedné osobě si to tam s kamarádem udělal hodně pěkný a evidentně mu na spokojenosti zákazníků velmi záleží.
Stále častěji mezi poli projíždíme i malebné vesničky a je na co koukat, terén je taky rozmanitý, jen nám vítr sebral víc sil, než jsme čekali. Už na moral dojíždíme do vesnice Chvalovice, kde mají holky slíbený zábavní park. Jenže zádrhel, zrovna tam mají koncert Arakaini. Naštěstí nám poradí, jak to objet, takže nemusíme čelit vzpouře našich malých pasažérů. Park je veřejně přístupný a má vzhled Mirakula, něco neskutečného, nedřepět vysoslá v péřovce, na lavičce, jdu si zablbnout taky. Nekončí to jen parkem, ale celým pásem prolézaček, jezírek, ptačích stezek a sklípků, no prostě mazec.
Je jasné, že do kopců to nestihneme, v noci má pršet, takže spát mezi poli nám taky nepřijde jako dobrý nápad, tak Vlady hledá ubytko. Naštěstí se v Šatově najde volný skromný pokojík, což je pro nás i dobrá startovní pozice na zítra. Majitelé jsou milí, dokonce nám i uvaří a dovolí nalít si pivo do sklenek na víno, jsme barbaři, ale tady prostě jiný sklo nevedou. Budeme vyvoňený, odpočatí a snad i vypráno bude, tak snad zas zítra v plné síle zpátky do Čech.“
Osmý den – Podyjí
Šatov- Třebelovice (52 km, 817 výškovych metrů)
Ráno si nařídím budík na osmou, v naději, že do desíti vyrazíme, ale je to marný, tohle je naše nejslabší stránka.? Ten otravný vítr přeci jen k něčemu je, prádlo do rána uschne. Pohostinnost paní domácí nebere konce a tak nás krom královské večeře čeká i královská snídaně, včetně palačinek pro holky. Nakonec si ještě nic neřekne, ať ji dáme kolik uznáme za vhodné, že to nedělala pro peníze a dá nám obří výslužku.
Jedeme, ještě kousek je rovina a pak přijde sjezd k řece. Mrazí mě v zádech při představě, že to na druhé straně musí někudy vést nahoru. Údolí Dyje je ale žrádlo, lanový most je zážitek nejen pro holky, nespoutaná divoká příroda nás nabíjí. Jedeme, smějeme se, takže když přijde dlážděná stojka, ani nás to nerozhodí. Kousek zkouším vyjet, ale nejde to a tak tlačíme. Je tu plno cyklistů, nejstarší vinice Šobes prostě táhne, dokonalé místo.
Už jsem myslela, že odjedeme z Moravy bez koštu, ale tady to sedlo dokonale. Slunce praží, všichni přítomní jsou v dobré náladě a vzhledem k naší výbavě se na nás všichni obdivné usmívají. Užíváme si tu krásnou chvíli, tady by se člověk dokázal hodně zdržet. Pokračujeme pěšmo, že jde o velmi prudký výjezd (přes 20%), je jasné už z mapy, nadšení nám vydrží až nahoru. I když sil ubyde hodně, ještě zajedeme k Železným schodům. Dál už je to zas jen silnice, z Loukova vede do Horního Břečkova nekonečná třešňová alej, tak Dori plníme další přání a hodujeme. Vítr neustává, kempíme na dětském hřišti a hledáme poslední zbytky sil, pořád bychom ale neradi sklouzli ke slepému najíždění kilometrů. Náš cíl je až druhotný, priorita byla něco vidět a zažít, takže všechny nastoupané metry zase ztrácíme a sjíždíme K Vranovu nad Dyjí. Jen co se pokocháme hradem, holky už křičí zmrzka a my pití. Stoupání k úrovni přehrady naštěstí není dlouhé, ale jakmile jsme nahoře, zas se zhoupne a sjíždíme dolů, ještě stihneme pohádkové nádvoří hradu Cornštejn. Přejedeme přehradu, znovu se stoupá, na Bítově tedy nepohrdneme zastávkou v Hasičském pivovaru Tesák. Je sranda jak se krajina vína pomalu mění, místo vinných, míjíme pivní stezky a to vše během jednoho dne. Posilnění, plni odhodlání už musíme dorazit naší povinnou padinu a najít spaní, tak se zakousnem do řidítek a stoupáme dál. Jakmile uhneme ze silnice, rázem nás to probere, kdyby mi někdo před týdnem řekl, že budu sjíždět takové kamenité sjezdy a jezdit po písku na gravelu a ještě k tomu se sedačkou, asi bych se mu vysmála. Během doby co jedeme, jsme ale se svými stroji téměř srostli a už si dovolíme ledacos. Kýč podvečerního slunce dovrší srna se srnčetem, která leží na poli hned vedle cesty a vůbec jí náš průjezd nevzrušuje. Do Třebelovic dojíždíme ještě než zapadne a azyl nacházíme u místního fotbaláku, dnes spíme v kraji Vysočina. Na dobrou noc nám Dori nakreslí a přečte pohádku, dnes splníno, to budou sladké sny.? Po týdnu jsme skutečně v půlce (448 km a 5524 výškových metrů). Je ale znát, elán však neztrácíme a jak všichni sportovci vědí, vše je jen v hlavě. Tak držte palce.“
Devátý den – Táborsko
Trasa z Blažejova do Stádlece (80 km, 789 výškových metrů)
Desátý den – Písecko
Trasa ze Stádlece do Bělčic (70 km, 768 výškových metrů)
Jedenáctý den – Plzeňsko
Trasa vedoucí z Bělčic do Kozolup (72 km, 765 výškových metrů)
Dvanáctý den – Plzeňsko/ Karlovarsko
Trasa z Kozolup do Salajny (82 km, 1206 výškových metrů).
Třináctý den – Karlovarsko
Trasa ze Salajny do Nového Drahova (21 km, 139 výškových metrů).
Čtrnáctý den – Západní Čechy
Trasa z Nového Drahova k nejzápadnějíšímu bodu ČR. Posledních 35 km a 468 výškových metrů. Začátek je na pohodu, od Hazlova to už ale začíná (důkazem jsou i názvy obcí Nebesa, Výhledy apod. :)) Oficiální silnice vede přes Neměcko, ale to by nebyla trasa napříč ČR, zelená turistsická značka je jasná volba. Bláto, kameny, kořeny. Závěr není opravdu zadarmo. Do cíle docházíme pěšky.
Terka s rodinkou jsou v cíli, v nohách mají 879km a10628 výškových metrů. Jeli to 14dní a já před nima prostě smekám. Jsou borci!!!!