Běhám, běháš, běháme

První trimestr a s ním i únava jsou pryč. Ze dne na den jako bych zase našla svěžest a energii a přestala usínat při každých večerních zprávách. A toho je potřeba využít 🙂 Nemá cenu riskovat lyže, brusle nebo třeba míčové hry, ale nějaký ten výlet do přírody nebo krátké proběhnutí rozhodně stojí za to.  

Názory na to, zda je správné běhat nebo ne, se hodně různí. Za mě rozhodně platí, že pokud se neobjeví konkrétní potíže, kvůli kterým je třeba zvolnit, není důvod ležet doma na gauči. Stačí poslouchat své tělo a dělat, co je mu příjemné. Každopádně je potřeba přijmout to, že bříško se kulatí a s přibývajícími týdny i kily člověk neudýchá to, co zvládnul dříve. A musím potvrdit, že právě tohle smíření není úplně nejlehčí 🙂 Má pravidelná desetikilometrovka, kterou jsem dříve dávala za hodinu je najednou nesplnitelným snem. Každý kopeček mě rozhodí a tempo, to ať raději zůstane tajemstvím. Ale vezmi to čert. Lepší něco než nic. Ten pocit, že se člověk provětrá, protáhne a zapracuje na produkci endorfinů, za to určitě stojí.

A jak na to? Mně se osvědčilo vybírat kratší trasy a rovinky, zpomalit a zkusit indiánský běh. Chvíli chůze, chvíli běh. Když se to spojí s pěkným počasím nebo příjemnou společností, o zážitek je postaráno. A hlavně, každý takový trénink na fyzičku se bude na konci těhotenství určitě hodit.

A kde je ta správná míra? Já se snažila poslouchat vlastní tělo a toho malého vetřelce. Oni si řeknou. I přesto, že nedokáží mluvit, nástrojů, jak se ozvat, mají spousta. Jednou z cest je bolest – to je jasný impuls k tomu dát běhání vale. Ale existují i kreativnější způsoby. Já běhání zabalila například na konci šestého měsíce, když mě naše malá princezna nutila při hodinovém běhu navštívit dvakrát až třikrát nějaké křovíčko. To byl ten moment, kdy jsem si začala říkat, že je čas začít se věnovat něčemu důstojnějšímu a běhání šlo stranou 🙂