S miminkem až na druhý konec světa

Že nejste zimní typy a už se nemůžete dočkat, až ta dlouhá zima skončí? Co byste řekli tomu vyrazit za sluníčkem do zemí, kde i teď vládnou příjemné letní teploty? Jde to i s miminkem. Nechte se inspirovat mou kamarádkou Luckou, která se se svým 10timěsíčním synem a manželem vydala do Vietnamu a Austrálie. Pár dní po tom, co náš syn oslavil 10 měsíců, jsme se rozhodli, že je na čase zajet do Austrálie seznámit ho s jeho prarodiči. A nebyli bychom to my, abychom se cestou ještě nezastavili ve Vietnamu. Z počátku jsem byla z cesty velmi rozrušená a bála jsem se mnoha elementů:

• Jaké dokumenty mít s sebou?
• Nepotřebuje nějaká další očkování?
• Co mu všechno musím zabalit?
• Jak zvládne cestu letadlem?
• Co moje sluncem nepolíbené bělostné dítě řekne vietnamskému/australskému slunci?

V následujícím textu se dozvíte odpovědi na všechny tyto otázky.

DOKUMENTY

Před cestou jsme děťátku vyřídili pasy. Ano, plurál je zde použit správně. Jelikož je manžel Australan, syn má dvojí občanství, a proto vízum do Austrálie nepotřeboval. Zato musel mít i australský pas. Fotku na něm měl ze dvou měsíců, takže už si nebyl vůbec podobný, ale přesto nás pustili a nikdo nic neřekl. Obecně doporučují pas měnit častěji než po pěti letech, ačkoli to je určená délka platnosti pro děti. Dítě by si zkrátka mělo být na fotce podobné. Vietnam nicméně vízum požaduje a jelikož jsme se tam stavovali i cestou zpátky, museli jsme mít multi-entry vízum a vyšlo docela draze. Žádné další dokumenty (jako oddací nebo rodný list) po nás nikdo nechtěl.

OČKOVÁNÍ

Radila jsem se s pediatričkou a ta mi doporučila obrátit se na Centrum cestovní medicíny. Nakonec jsem to ale nechala být. Neměli jsme moc času a syn měl za sebou už druhou dávku Hexavakcíny (tudíž i žloutenku) a Prevenar. My se kromě hlavního města pohybovali jen v přímořském resortu, tak jsem strach neměla. A nechtěla jsem to malé tělíčko zbytečně trýznit.

BALENÍ

Balení je hrůza samo o sobě, navíc když se jedná o třítýdenní pobyt. Přidejte k tomu ještě malé miminko a je to horor. Rozhodla jsem se, že jednorázové plenky a příkrmy zabalím jen na ten úvodní týden ve Vietnamu – tam bych fakt netušila, kde (a co!) bych kupovala. V Austrálie jsem se už nebála a zásoby doplnila tam. Naše cesta se uskutečnila v listopadu, kdy už syn z letních oblečků částečně vyrostl. Problém byl, kde v Praze kupovat v říjnu něco letního. Ale zachránila mě australská švagrová, co má dva syny (2 a 4 roky), která mi toho dost půjčila. Sehnala nám i autosedačku, takže tu jsme nebrali. Pořád jsem přemýšlela, zda na cestu koupit golfky nebo Vietnam zvládneme jen v nosítku a pak si je v Austrálii taky půjčit. Nakonec vyhrály golfky a bylo to to nejlepší rozhodnutí. Zaprvé bych se bez nich pěkně pronesla na letištích a zadruhé bychom se na sebe ve vlhkém a horkém Vietnamu se synem přilepili a nosítko bych mohla ždímat.

LETADLO

První výhoda cestování s miminkem – děti do dvou let cestují (téměř) zdarma. Ale(!) nemají nárok na sedadlo. Sedí vám tedy na klíně, pro dlouhé lety případně v závěsném košíku. Druhá výhoda – všichni jsou na vás strašně milí a všude vás pouští první. My jsme celou cestu letadlem svěřili Vietnam Airlines. Do města Ho Chi Minh jsme letěli s jedním přestupem v Paříži. Delší let trval dvanáct hodin. Až ke gatu vás všude pustí s golfkama, tam vám je většinou vezmou, dají do zavazadlového prostoru, a po příletu je už většinou opět máte přistavené u východu z letadla. Při bezpečnostní kontrole musíte složený kočárek nechat projet pásem jako ostatní příruční zavazadla a dítě v náručí pronést bezpečnostní bránou. Zajímavé je, že pro dítě můžete mít tekutiny a to v jakémkoliv množství! V samotném letadle je rozhodně dobré si zarezervovat přední řadu před stěnou, abyste měli možnost využít závěsný košík na případné odložení dítěte. Košík má ale limitní parametry a náš syn se tam vešel už jen tak tak. Nevím, jak vaše děti, ale syn tam vydržel jen v případě, že nevěděl, že v něm je. Tudíž jsem ho tam musela krkolomně dopravit spícího, podařit se mi ho nevzbudit a pak tam třebal byl i 2h než se probudil. Pří vzletu a přistání jsem kojila, aby neměl problém s tlaky v ouškách. Naštěstí bylo vše v pořádku. Kojení se obecně v letadle dost hodí, je to báječný uklidňující prostředek. Je dobré si dlouhé lety naplánovat tak, aby vycházeli na subjektivní noc miminka (což s časovými posuny může být jindy, než reálné noc v místním čase). Některé z dlouhých letů tak syn celé prospal. A co dělal, když nespal? Dítě v tomto věku hračky, knížky ani pohádky ještě moc nebaví, a tudíž bylo nejlepší lézt uličkou, smát se na spolucestující a letušky, a vůbec objevovat celý ten úžasný nový vesmír letadel. Neplakal v podstatě skoro vůbec. I tak si cestu nedovedu představit bez manžela, už jen co se týče množství zavazadel nebo třeba potřeby dojít si na záchod. Mimochodem na dlouhých letech jsou některé záchodky vybavené přebalovacími pulty. Jídlo pro děťátko vám letušky ochotně ohřejí v horké vodě.

VIETNAM

Objektivně musím uznat, že Vietnam není nejlepší destinace pro cestu s miminkem. My jsme se tu týden zdželi, jelikož manžel první tři dny pracoval ve městě Ho Chi Minh. Tento čas jsem se synem trávila ve městě převážně sama a učinila několik postřehů:

• Vietnamci (a prý obecně Asiaté) úplně zbožňují západní miminka, zvlášť jsou-li blonďatá a světloučká. Syn toto naprosto splňoval a platil tam za mini-boha, na kterého se všichni usmívali, chtěli na něj sahat a fotit se s ním.
• Ve Vietnamu nenarazíte na kočárek a vlastně ani není moc vidět takhle malé děti. V ulicích můžete spatřit až ty větší, které už jsou poměrně samostatné. Proto jsem si připadala za exota, když jsem si to se synem štrádovala po neexistujících chodnících města (chodníky jsou zabrané různými stánky a restauracemi a často člověk musí místo toho jít po silnici).
• Město Ho Chi Minh je neuvěřitelně živé a přeplněné lidmi a mopedy, život se tu snad nikdy nezastaví. Je to město hektické, s teplotou permanentně okolo třiceti stupňů a vysokou vlhkostí a znečištěním vzduchu. Jako možnou únikovou aktivitu z toho všeho shonu jsem jeden den zvolila návštěvu ZOO. Shonu jsme unikli, ale ZOO nic moc.
• Syn se tu naučil jíst čerstvou papaju a naprosto si ji zamiloval.

Po třech dnech ve městě jsme opět sedli na letadlo a přesunuli se na východ k moři. Měli jsme čtyři noci v krásném resortu poblíž města Nha Trang. Resort byl umístěný v zátoce a nám tam absolutně nic nechybělo. Proto jsme ho vlastně za ty čtyři dny ani neopustili. Syn se dosytosti ráchal v bazénu, písek a moře ho moc neoslovily. Naštěstí se mi podařilo uchránit ho od spálení, mazala jsem ho padesátkou, nikdy nenechávala na přímém slunci a v bazénu měl na sobě UV obleček a klobouček. Jedna perlička – první noc po našem příjezdu udeřil na východní pobřeží Vietnamu silný tajfun, který toho hodně poničil a zabil i desítky lidí. Náš resort byl v zátoce naštěstí pěkně ukryt, a tak tu škody byly minoritní a život se během pár dnů vrátil do starých kolejí.

AUSTRÁLIE

Jak už bylo zmíněno, Austrálie – konkrétně Sydney, je domovina mého manžela. Syn má na základě toho dvojí občanství. Já jsem tudíž byla jediná, kdo pro vstup do země musel zažádat o víza. To je však jednoduché, žádá se online, vyřízení je v řádu hodin a nic to nestojí. V Sydney a okolí žije manželova početná rodina, my se však rozhodli pro větší soukromí všech a ubytovali se v Airb’n’b. Měli jsme pro sebe menší byteček hned u moře ve čtvrti Malabar. Jelikož Sydney známe, nechovali jsme se jako typičtí turisté a pojali jsme to hlavně rodinně, aby syn poznal poprvé své protinožské příbuzné a naopak. Austrálie je, co se dětí týče, dost podobná České republice, a tak bych zde shrnula jen mé postřehy týkající se pár rozdílností:

• Slunce a tenká ozonová vrstva: je samozřejmostí děti dostatečně mazat, vyhýbat se slunci, nosit UV oblečky, sluneční brýle, popřípadě na pláži stavět UV stany.
• Jídlo: nabídka příkrmů pro kojence je nebetyčná, samozřejmostí je bio kvalita. Výběr je lepší a pestřejší než u nás a za dobré ceny. Skvělá je také nabídka čerstvého ovoce a zeleniny (ach ty manga!). Část selekce jogurtů a tvarohů je v supermarketu vyhrazena dětem a rozdělena podle vhodnosti do věkových skupin.
• Dětská hřistě jsou naprosto úžasná a je jich dost. Aby taky ne, když na ně děti mohou díky místnímu klimatu v průběhu celého roku. Povrch je často pogumovaný, takže se nemusíte bát pádů a ani toho, že děti domů přinesou tunu písku (ačkoli toho se dočkáte z pláže). Hřiště jsou většinou zakryta stylisticky aranžovanými plachtami, takže se není třeba bát ani slunce.
• Oceán je v Sydney dost studený a to i v létě. Synovi se kvůli tomu ve vodě moc nelíbilo. Trochu tomu pomohl miminkovský neoprén, který aspoň udržel tělíčko v relativním teple.
• Restaurací s dětským koutkem moc není (nebo jsme na ně neměli štěstí). Asi je to tím, že rodiny chodí do kaváren a restaurací u pláží/parků a děti si hrají venku. Vysoké židličky však mají téměř všude a často i dětská menu. Babyccino je velmi populární.
• Veřejná doprava je daleko horší obecně, natož s dětmi. My měli naštěstí k dispozici auto a tak to tam řeší většina rodin. Jen párkrát jsme se s kočárkem vydali autobusem. Ten byl sice nízkopodlažní, ale uvnitř v podstatě chybělo nějaké vyhrazené místo pro kočárky. Takže asi ideálně složit. Můj manžel už předtím v ČR komentoval, jak máme skvělý bezbariérový systém, hodně ramp pro vozíčky/kočárky atd. To v Sydney v podstatě nenajdete. V obytných domech také nejsou moc zvyklí na výtahy, takže rodiny ve vyšších patrech vše nosí pěkně po schodech.

A to je asi vše, jinak v Austrálii věci fungují tak, jak jsme na ně zvyklí u nás.

Závěrem můžu s radostí konstatovat, že celá cesta dopadla úplně v pohodě a nebylo proč se bát. Strach většinou pramení z neznáma, a to se potvrdilo i nyní. Proto se nebojte a poznávejte svět i se svými drobečky!